pondělí 3. července 2017

Pro klidný život nedoporučuji poštvat proti sobě pastelky

I přesto že si člověk podobné věci přiznává hodně těžce, nelze jim utéct. Konvence tu jsou a nejsmutnější vždycky je, když se člověk stane pozorovatelem toho, jak jsou tyto společenské normy vnucovány malým dětem, které se jim nemohou bránit a ihned je přijímají za své. Vezměte si jen samotné kreslení pastelkami. Nebylo by fajn vybarvit oceán růžově? Přestat na trávu používat jenom zelenou? Vyměnit slavnostní červenou třeba za béžovou? Jasně že bylo. Jenže učitelka na výtvarku by to nepovažovala za projev originality, ale pošahanosti, takže to radši neděláme a jedeme v zajetých kolejích. Jenže víte vy co? I samotné pastelky to nebaví a může se stát, že vám jednoho dne prostě utečou!

neděle 19. února 2017

Nikdy se nevzdejte sami sebe

Stát si za svým je rozhodně fajn. Určitě je to mnohem přijatelnější, než jako tupá ovce přijímat názory ostatních, když se nad nimi pomalu ani nezamyslíte. Ale bojovat za ně stůj co stůj? To vždycky taky není nejlepší řešení. Obzvlášť, když i vy sami víte, že rozhodně existují lepší možnosti. Člověku to ovšem někdy prostě nedá a i přes vidinu namlácení si na držku svůj postoj nezmění, jelikož by tak přiznal pravdu druhého. A nebudeme si nic nalhávat, přijmout vlastní porážku není lehké pro každého. Ale když bojujete za sebe. Nevzdáváte se svých snů. Držíte se svých návyků. A věříte, že jednou to dokážete, že uspějete. To je prostě super, nemyslíte? A ačkoliv podobným postojem může člověk iritovat každého ve svém okolí, stejně to lidé dělají. A nejinak jsou na tom hrdinové z povídkového souboru Krása mnou pohrdá.

pondělí 6. února 2017

Věděli jste, že můžete zvládnout úplně cokoliv?

Ačkoliv vás všichni v okolí ujišťují, že každý jednou objeví ten pravý obor pro sebe, když se člověku jakoby vše bortí pod rukama a nikde se nenachází něco, v čem by doopravdy vynikal, všechny optimistické vyhlídky se rozutíkají dost rychle. No a proč se sám snažit, že? Každý přece na něco konkrétního talent má, i když ne třeba na něco, co by zrovna rád, ale jelikož jsou to věci jednou provždy dané a nemůže se s nimi nic dělat, k čemu se vůbec do něčeho hlouběji ponořovat, když stejně víte, že vám to nepůjde. Vidíte to snad podobně? Tak to se hezky zastavte a uvědomte si, jaká je to pitomost. Byť totiž talent nikdy není k zahození, úspěch se neopírá jen o něj, a když se nenecháte svazovat starými přesvědčeními, že co vám jednou nešlo, nikdy už ani nepůjde, přijdete na jednu krásnou věc – že můžete zvládnout úplně cokoliv, co si jen usmyslíte.

neděle 22. ledna 2017

Tálibánem zakázané dračí turnaje

Na pouštění draků bych až do nedávna žádné vzpomínky neměla. Co se obecně mého dětství týká, jde jen o sled bledých obrazů sem tam vyvstávajících z mysli. Není tomu ovšem nijak dlouho, co jsem se rozhodla probrat starými fotkami, a co jsem to jen nenašla? I video! Jen si to představte, pohodová rodinná atmosféra, slunce září, otec se synem s radostí pouštějí draka – ale počkat, co to tam v rohu? No jo, celá já, ubulená, že mi to nejde. Ačkoliv se od toho dne změnil snad celý svět, jedna pozoruhodná drobnost přetrvala – zase jsem ubulená. A můžou za to papíroví draci.


pondělí 2. ledna 2017

Všemi zavrhované Prokleté dítě

Po tom, co je zrovna milováno celou společností, se dvakrát nehrnu. Na druhou stranu to, na rozdíl od jiných, ani hned zprvu neodsuzuju. Nechci být ve všem stejná jako ostatní, k tomu se ale vehementně nepotřebuju odlišovat. Pokud se mi vážně zalíbilo něco, co je zrovna dost přemílané, tak se mi to holt líbí. Rovněž tak ale můžu říct, že mi nesedlo něco, co teď všichni milují. Nejde o to urputně se snažit jít za každou cenu proti proudu, ale nebát se přijmout své vlastní názory. Proto jsem docela s posměchem pozorovala zástupy lidí, kteří do jednoho neházeli na nový papírový počin paní Rowlingové nic než špínu. Co by na tom bylo špatného, kdyby se jim Prokleté dítě vážně nelíbilo? Jenže když je tak očividné, že to dělají jen kvůli tomu, že se to nelíbí ostatním, je to vážně dost k smíchu. A víte, co na osmého Harryho Pottera říkám já? Že se mi to líbilo.


středa 23. listopadu 2016

Pedofilovo pozdní procitnutí

Samozřejmě netvrdím, že pedofilie není špatná. Můžete si ji sebeurputněji omlouvat jako nemoc, za níž jedinec nemůže, u mě ale nepochodíte. Ne. Konec. Tečka. A šmitec. Ale jak by mohlo být něco špatného na knížkách? A, inu, když je nějaká náhodou psaná o pedofilii? Bezdebatně je to nejrozumnější způsob, jak se na ni z jistého úhlu pohledu podívat. A není prostě super výhra, když je ona kniha, byť pro někoho odpudivá už jen svým tématem, ke všemu neuvěřitelně jemná a napsaná s laskavým citem? Že se vám to zdá jako docela laciný oxymóron? No tak to jste tedy, hádám, ještě nečetli Lolitu.


středa 16. listopadu 2016

Záhady a zranění, kterým neutečete

Nemůžu říct, že já osobně bych dvakrát rozuměla úrazům. Zlomeninu jsem za svůj prozatímní život na vlastní kůži (vlastně kost) neokusila ani jednou, auta mě nemají tendenci srážet, okenní tabule na mě nevysypávají svůj rozbitý obsah a zatím jsem náš dům ani nevytopila, ani nezapálila, ergo nikdo při tom nepřišel k úhoně (a doufejme, že to zatím bude pořád přetrvávat). Kosti se nelámou, modřiny nebují, kůže se netrhá… Cara a její rodina takové štěstí ovšem nemají. U nich se to děje každý rok, bez výjimky. O jednom podzimním měsíci je štěstí samovolně odhozeno stranou a před Caru a její nejbližší jsou bez ustání předhazovány překážky, s nimiž obvykle ani nedostanou příležitost bojovat, a už je zasáhnou. Nastupují záhadná zranění a tragédie, jejichž počátek je nevystopovatelný, a jediné, co se ví, je, že tu je. A vždycky bude – The Accident Season, smolná sezóna.


sobota 30. července 2016

Tisíce planoucích kábulských sluncí

S lidskou netečností je to složité, jelikož byť je hojně důsledkem kruté bezcitnosti, nemusí se opírat jen o ni a mnohdy vychází i z nevědomosti. Omlouvá nás to? Je díky této skutečnosti naše provinění umírněnější? A máme proto povolení cítit se lépe? Neboť jak na nás může být svalována vina nejrůznějších neštěstí, když jsme se o nich nedozvěděli? Či v případném vědění neobjevili jejich hloubky, což z nás může stále dělat nevědomé? A nestačilo by později připadné procitnutí, ukázka zájmu a přesvědčení, že i přes vzdálenost a neznámost nám krutost není lhostejná, doprovázené tolika možnými, i sebedrobnějšími akty, jejichž naplnění je konkrétní jedinec schopen?

Jelikož podle mě se i tohle cení. Když se dozvíme o nějakém problému, ne každý má možnost a prostředky vypomoct. Ne každý má konexe, s nimiž by něco zmohl. Vlastně nejen ne každý, ale téměř většina z nás, obyčejných lidí. Ale když už se o něčem zlém dozvíme, dokážeme projevit empatii. Soudržnost. Cit. A navíc, lehce provinile, neskonalý vděk za to, že nám bylo umožněno žít přesně ten život, který žijeme. Naše všední problémy se pak zdají tak titěrné! Ale především v nás tluče nesmírná touha jít a hned pomoct, zamezit příkořím. Jako právě po přečtení této nevyslovitelně nádherné knihy, kdy toužíte prostě nemyslet a hned se vydat na pomoc afgánským ženám. Utlačovaným. Necenným. A přesto ve všech ohledech stejně cítícím jako jsme my.


sobota 2. července 2016

Lze startup za pakatel rozjet se Startupem za pakatel?

Mikrobyznys je zkrátka a jednoduše hotový sen. Kdo by taky nechtěl pracovat na volné noze, nejlépe z domu, kde by své produkty prodával z hrnkem kafe u pusy a posměšným přemítáním v hlavě nad tím, jak je zrovna někdo, kdokoliv, v jakékoliv práci, děšen nátlakem šéfa? No dobře, to je zase moc škodolibé. Pointa se ovšem neztrácí. Je totiž rozjíždění vlastního podnikání tak jednoduché, jak by se mohlo z letmého popisu knihy od Chrise Guillebeaua, nesoucí název Startup za pakatel, zdát? A jsou vůbec jeho ideje v naší společnosti uskutečnitelné? Důraz na slově "naší" je v tomto kontextu totiž velice důležitý.

Skrze knihu nás Chris seznamuje se svými tipy a radami na spuštění vlastního startupu. Neustále nás ujišťuje, že to není pouze konvenční práce, která by nás musela živit. Není to jen konvenční práce, která by nám a naší rodině měla obstarávat obživu a radosti. Chris totiž sám přišel na to, jak spojit své záliby a schopnosti v jedno - nebo se přinejmenším pokusit vyhledat jejich průnik a využít ten - a myslí si, že když to tak jednoduše šlo u něj, proč se o svoje zkušenosti nepodělit s ostatními a nepomoct jim tak k lepšímu žití? No kouzelné, co říkáte?