sobota 30. července 2016

Tisíce planoucích kábulských sluncí

S lidskou netečností je to složité, jelikož byť je hojně důsledkem kruté bezcitnosti, nemusí se opírat jen o ni a mnohdy vychází i z nevědomosti. Omlouvá nás to? Je díky této skutečnosti naše provinění umírněnější? A máme proto povolení cítit se lépe? Neboť jak na nás může být svalována vina nejrůznějších neštěstí, když jsme se o nich nedozvěděli? Či v případném vědění neobjevili jejich hloubky, což z nás může stále dělat nevědomé? A nestačilo by později připadné procitnutí, ukázka zájmu a přesvědčení, že i přes vzdálenost a neznámost nám krutost není lhostejná, doprovázené tolika možnými, i sebedrobnějšími akty, jejichž naplnění je konkrétní jedinec schopen?

Jelikož podle mě se i tohle cení. Když se dozvíme o nějakém problému, ne každý má možnost a prostředky vypomoct. Ne každý má konexe, s nimiž by něco zmohl. Vlastně nejen ne každý, ale téměř většina z nás, obyčejných lidí. Ale když už se o něčem zlém dozvíme, dokážeme projevit empatii. Soudržnost. Cit. A navíc, lehce provinile, neskonalý vděk za to, že nám bylo umožněno žít přesně ten život, který žijeme. Naše všední problémy se pak zdají tak titěrné! Ale především v nás tluče nesmírná touha jít a hned pomoct, zamezit příkořím. Jako právě po přečtení této nevyslovitelně nádherné knihy, kdy toužíte prostě nemyslet a hned se vydat na pomoc afgánským ženám. Utlačovaným. Necenným. A přesto ve všech ohledech stejně cítícím jako jsme my.


Že na tom jsou ženy v Afgánistánu a podobných státech zle není nic nového. Je to něco známé nám všem. Rozdíl je ovšem v tom, když se o podobných věcech dozvídáme v ohledu obecných měřítek či několika konkrétních příběhů. Když si čtete netečné zprávy sepsané s lhostejností nebo se dostanete ke zpovědím, psaným z pohledu obětí, je v tom veliký rozdíl. V druhém případě máte totiž možnost nahlédnout do hrůz hned z první ruky. Oběť se pro vás tak stává živým hrdinou. A vy jen toužíte pomoct. A se dvěma dalšími, byť fiktivními hrdinkami nás seznamuje Khaled Hosseini ve svém procítěném, smutném i radostí protkaném příběhu Tisíce planoucích sluncí.

Na první stránce se ocitáme v chatrči nedaleko Herátu, kde se seznamujeme s první z hrdinek, maličkou Marjam, která již netrpělivě vyhlíží svého otce, až za ní zase jednou přijde na návštěvu. V sedmdesátých letech to v Afgánistánu ještě nemá těžké kvůli tomu, že by byla dívka, ale rodina trpí proto, že se narodila jako nemanželské dítě. Čím je starší, tím silněji si uvědomuje, jak jednak miluje svého otce, byť ji i s její matkou nechal napospas ostudě a hanebným podmínkám, ač sám patří mezi nejbohatší z Herátu, a také zabšklost své matky, která tak ovšem jedná beztak jen proto, že Marjam závidí, že ona otcem není milována, kdežto Marjam ano, a to v jejích představách silně a nekonečně.

Naivních představ se vzdá v patnácti letech, kdy ji otec provdá za třicet let staršího Rašída, s nímž je nucena přestěhovat se téměř na druhý konec země, do Kábulu. Přes prvotní slibné vidiny, kdy si mladá Marjam říká, že spolu nakonec můžou prožít pěkný a šťastný život, se začínají převalovat stále narůstající Rašídovy násilné sklony, až se vytratí i poslední stopy Marjaminy naděje. V Kábulu se pak seznamujeme s naší druhou hrdinkou, o dvacet let mladší Lajlou, které na rozdíl od Marjam naděje nechybí. Má matku, milujícího otce a svého věrného kamaráda Tárika. Jenže v devadesátých a následujících letech má Afgánistán za sebou komunistické převraty, účast v džihádu, přichází Talibán, který ženám odepře veškerá práva, a Marjamin a Lajlin život se spojí způsobem, jež by ani jedna nečekala.


Příběh těchto dvou žen trvá téměř čtyřicet let, v nichž nás autor nechá zamilovat si je obě dvě, nepřát jim nic než konečně trochu poklidného života, po čemž nás přinutí sledovat, jak moc trpí. Jak samozřejmě silné nám budou připadat, když se pokoušejí vzepřít svému osudu, a jaká beznaděj na nás dolehne, když se do popředí opět dostaví krutost. Můžete si říkat, že ta je všudypřítomná a upozorňovat na ni zrovna v jedné knize je zbytečné, jenže k jejímu procítění je potřeba jistého popostrčení. Bodů, které nám ji znovu připomenou. A že tento příběh to zvládá dosti snadno.

Vyprávění o bezpráví, v pozadí s afgánskou historií, není nikterak veselé téma, přec se autorovi daří do příběhu vměstnávat i drobné radosti všednodennosti, alespoň které jsou protagonistkám dopřávány prožít. Příběh se odvíjí plynule, bez zbytečných kliček v místech či času, psán se smutným citem nás nemusí hned rozbrečet, ale přinejmenším na chvíli nám předá nová témata k přemýšlení, když už ne všem hlubší poselství k žití. Jen pokud mohu poradit, nečtěte si oficální anotaci, jelikož podle mě prozrazuje zbytečně příliš drobných detailů, jež je hezčí prožít sám. A nejen detaily, pochopitelně. Prožijte si celý tento příběh sami a poznejte krásu kábulských sluncí – a celé procítěné knihy Tisíce planoucích sluncí, po jejíž poslední stránce budete jen smutně vzdychat, proč tak nádherných knih není více.

Khaled Hosseini – Tisíce planoucích sluncí
z anglického originálu A Thousand Splendid Suns přeložil Ladislav Šenkyřík,
vydalo Argo v roce 2013, 408 stran, pevná vazba
- začíst se do krásně lidské procítěnosti můžete skrze Megaknihy

0 komentářů:

Okomentovat