pondělí 2. ledna 2017

Všemi zavrhované Prokleté dítě

Po tom, co je zrovna milováno celou společností, se dvakrát nehrnu. Na druhou stranu to, na rozdíl od jiných, ani hned zprvu neodsuzuju. Nechci být ve všem stejná jako ostatní, k tomu se ale vehementně nepotřebuju odlišovat. Pokud se mi vážně zalíbilo něco, co je zrovna dost přemílané, tak se mi to holt líbí. Rovněž tak ale můžu říct, že mi nesedlo něco, co teď všichni milují. Nejde o to urputně se snažit jít za každou cenu proti proudu, ale nebát se přijmout své vlastní názory. Proto jsem docela s posměchem pozorovala zástupy lidí, kteří do jednoho neházeli na nový papírový počin paní Rowlingové nic než špínu. Co by na tom bylo špatného, kdyby se jim Prokleté dítě vážně nelíbilo? Jenže když je tak očividné, že to dělají jen kvůli tomu, že se to nelíbí ostatním, je to vážně dost k smíchu. A víte, co na osmého Harryho Pottera říkám já? Že se mi to líbilo.


Důvodů, proč toto dílo valnou většinu neuspokojilo, je hodně. Nejedná se o právoplatné pokračování. Kvůli tomu, že je dílo zpracováno jako drama, a příběh proto neposkytuje popisy míst nebo pohnutek hrdinů, které jsou se samotnou sérií neodmyslitelně spjaté, leckomu jde na nervy zbytečná triviálnost, jíž je text stylizován. Nemělo by se ale brát v potaz to, že Prokleté dítě doopravdy není právoplatným pokračováním? A že o drama se jedná kvůli tomu, že dílo je divadelní hra, která byla do tištěné podoby převedena pouze pro neutuchající prosby fanoušků, kteří se neměli jak na hru do londýnského Palace Theatre dostat a nechtěli o příběh přijít? Jelikož ač Prokleté dítě ani zdaleka není dokonalé, kritizovat ho na základě něčeho, a přitom si ani nebýt jist správností, je vážně dost pitomé, nemyslíte?

Už jsme se tu každopádně ocitli. Opět v kouzelnickém světě, jen o devatenáct let později. Postarší Harry Potter zrovna vyprovází svého druhorozeného syna Albuse na vlak do Bradavic, kde ho čeká jeho první rok studia. Samotného Albuse to do Bradavic ale nijak přehnaně netáhne. Sláva otce je pro něj spíše břemenem a něčím, s čím nechce být spojován, po celou dobu navíc stojí ve stínu svého staršího bratra, všemi oblíbeného člena Nebelvíru a hráče famfrpálu. Albus vidí sám sebe jako přebývajícího a vzájemný bouřlivý vztah plný nepochopení s otcem tomu nijak nepomáhá.

Potterovi to nikdy neměli jednoduché a ani na Albuse nečeká klidně prožité dospívání, ačkoliv mu ho přinejmenším zpříjemňuje nově nabité přátelství s vyděděncem společnosti Scorpiusem Malfoyem, Dracovým synem. Kdyby měl někdo připomínky k hloubce postav, která, což je nepopiratelné, se ani v nejmenším nemůže rovnat se samotnou ságou, přátelství těchto dvou chlapců je pomůže přebít, jelikož v celém příběhu se jedná asi o nejautentičtější a nejlépe vykreslený prvek. Společně se zamotají do hrátek s obracečem času a nezbývá jim, než se dát do napravování všeho, čím minulost překroutili. K tomu všemu v pozadí navíc neutuchávají zvěsti, že se navrací Pán zla.


Staré známé dobré postavy ovšem nejsou zklamáním jen, co se do hloubky týká – musíme pochopit, že hloubka je jim dodána díky hereckému ztvárnění, které ve scénáři chybí a nemůžeme to proto brát jako prvek, který by příběh hluboce zničil. Co se samotným divadlem nic společného nemá, jsou ovšem charakterní rysy. Po celou dobu je totiž hodně patrné, že se ani moc nehledělo na to, aby charaktery postav odpovídaly těm v původní sérii, ale spíše se jejich chování a repliky odvíjely od otázky: „Bude to na scéně působit dobře?“ Protože divadlo má za úkol něco s člověkem udělat, zasáhnout ho, rozesmát, a bylo hodně očividné, jak moc se o tohle autoři snažili, i když tak jasně ignorovali vlastnosti, které svým postavám Rowlingová v knihách přisvojila.

Nebudete-li ale čekat vůbec nic, pak toho dostanete překvapivě hodně. Byť se někomu zdá samotná zápletka neprofesionálně jednoduchá, já ji hodnotím kladně, nová fakta mi pocit ze samotné série nezkazila, a když si uvědomíte, že Prokleté dítě vážně není a nikdy ani nemělo být právoplatným osmým dílem Harryho Pottera, můžete si návrat do tohoto světa vychutnat. Za sebe zrovna v tomto případě rozhodně doporučuji sáhnout po anglické verzi, nebudete alespoň tolik zklamáni z chudokrevného textu a navíc – počkejte na to, co na vás čeká pod přebalem. Nádhernější knihu nemám a myslím, že asi nikdy ani mít nebudu. (Little, Brown, fakt tleskám.)

J. Rowlingová, J. Tiffany, J. Thorne – Harry Potter and The Cursed Child (#8)
vydalo Little, Brown v roce 2016, 343 stran, pevná vazba
- nechat se pohltit potterovskou nostalgií můžete díky Enbooku

1 komentář:

  1. Skvělý článek, dobře se čte:) Máš pravdu s tím "jitím s davem" – taky mě štve, jak je vždycky v módě nějaký názor a všichni ho prosazují :D Nebo výroky typu "Nechci číst Hru o trůny, protože je to teď děsně v módě a já nechci být mainstream." ... Podle mě by se lidi měli řídit svými vlastními názory a tím, co chtějí dělat.. a ne tím, co dělá nebo nedělá zbytek lidí:D
    Já sama knížku zatím nečela a pravděpodobně se k tomu ještě dlouho nedostanu, poněvadž jsem na tom momentálně dost bídně s časem (čtením tvého blogu vlastně momentálně prokrastinuji od učení se na zkoušku). Ale moc se mi líbí tvůj pohled - jde o to, jak tu knížku musíme brát:) Neočekávat toho od ní tolik jako od samotného Harryho a vnímat ji jako bonusovou divadelní hru, ne jako osmý díl série. :D

    OdpovědětVymazat