pondělí 3. července 2017

Pro klidný život nedoporučuji poštvat proti sobě pastelky

I přesto že si člověk podobné věci přiznává hodně těžce, nelze jim utéct. Konvence tu jsou a nejsmutnější vždycky je, když se člověk stane pozorovatelem toho, jak jsou tyto společenské normy vnucovány malým dětem, které se jim nemohou bránit a ihned je přijímají za své. Vezměte si jen samotné kreslení pastelkami. Nebylo by fajn vybarvit oceán růžově? Přestat na trávu používat jenom zelenou? Vyměnit slavnostní červenou třeba za béžovou? Jasně že bylo. Jenže učitelka na výtvarku by to nepovažovala za projev originality, ale pošahanosti, takže to radši neděláme a jedeme v zajetých kolejích. Jenže víte vy co? I samotné pastelky to nebaví a může se stát, že vám jednoho dne prostě utečou!


Své o tom ví Duncan, malý klučina, který své pastelky na kreslení používá přesně tak, jak je ve společnosti běžné. Chudák modrá je proto už celá vyčerpaná, jelikož má na starosti všechny ty rybníky, oceány, bezmráčkovité oblohy nebo dešťové kapky a nemůžeme se divit, že už touží po oddechu. Naopak růžová je nešťastná z toho, že je všemi považována za holčičí barvu a jediné, k čemu je využívána, jsou princeznovské šaty, i když ona se ve svých snech vidí jako barva nějakého hrozivého dinosaura. No a béžová? No jéje, do práce se dostane, jenom pokud se někam zašantročí hnědá, a pokud by měla být používána sama za sebe, chudák stejně nedostane za úkol nic, než nakreslit pšeničné klasy.

Pastelky ovšem nejsou žádné padavky, a když s nimi malý Duncan takhle konvenčně zachází, rozhodnou se ze svého malého příbytku, papírové krabičky, utéct, a po sobě zanechají jen rozhněvané dopisy, kterými doufají, že v Duncanovi vzbudí ty správné pocity, on si uvědomí své chyby a pro všechny barvy nastane vyvážené období, kdy budou všechny stejnou mírou využívány a budou se moct těšit ze vzájemného mírumilovného soužití. O počátcích těchto trablí a jejich následných řešení pojednává první díl The Day the Crayons Quit, ale rozhodně to tím nekončí, jelikož se nakonec ukáže, že za svůj krátký život dovedl Duncan už spoustu pastelek ztratit a ty se rozhodli přestat být zatvrzelé… a zkrátka chtějí domů.


Druhý díl, The Day the Crayons Came Home, proto začíná tím, když Duncanovi, který si zrovna vesele kreslí, přijde objemný balíček dopisů, v nichž každá ztracená pastelka vysvětluje, jak se vlastně ztratila, jaká dobrodružství zažila a že by upřímně uvítala, pokud by Duncan zvedl šunky a šel je najít do všech těch možných zákoutí po domě, kde je nechal a ony byly nuceny tak dlouho samy strádat. Svítící zelená se vystrašeně klepe v suterénu, tyrkysová se v sušičce spekla s ponožkou, bronzovou na koberci v obýváku vyzvracel pes. Žádná pastelka to neměla jednoduché a po těchto traumatických zážitcích už navždy budou mít v Duncanově papírové krabičce své čestné místo.

Tyto nádherně zpracované dětské knihy rozhodně nepobaví pouze malé čtenáře, ačkoliv primárně jim jsou určeny. Nad každým drobným detailem se pozastaví i dospělí a po celou dobu listování knihami zkrátka nelze nemyslet na cokoliv jiného, než na to, jak někdo mohl dostat tak neuvěřitelně geniální nápad, jako pastelky, které se rozhodnou utéct ze své krabičky a nechat svému majiteli pobouřené dopisy. Čtení všech těch drobných příběhů je velice jednoduché si užít a navíc, získáte díky tomu cenou životní lekci – nepoužívejte své pastelky konvenčně a vybarvujte jako šílenec! Užijete si to tak úplně nejvíc, vy, i pastelky samy.

Drew Daywalt – The Day the Crayons Quit (#1)
ilustroval Oliver Jeffers, vydalo HarperCollins v roce 2014, 40 stran, brožovaná vazba
- jak správně zacházet s pastelkami se dozvíte na Enbooku

Drew Daywalt – The Day the Crayons Came Home (#2)
ilustroval Oliver Jeffers, vydalo HarperCollins v roce 2016, 48 stran, brožovaná vazba
- a na Enbooku rovněž, jak si pastelky udobřit

2 komentáře:

  1. Tak tohle je vážně originální, něco takového by mě fakt nenapadlo :D A super článek, skvěle píšeš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. týývade, úplně se červenám, děkuji! :)

      Vymazat